Test Opel Meriva - malé velké auto

2011-03-04 00:00:00

Již první generace modelu Meriva byla jedním z oblíbených automobilů značky Opel. Majitele si získala hlavně hodnotou, tedy výtečnou variabilitou a provozní nenáročností. U nové generace chce výrobce přidat něco navíc - neotřelý design.


Text a foto: Jiří Bareš

Video z první prezentace Opel Meriva

Z hlediska obestavění prostoru a variability byla první generace  mnoha konkurentům. Předností bylo solidní zpracování a technická kvalita, kterou potvrzují dodnes dlouhodobě vysoká umístění v žebříčcích spolehlivosti německých technických kontrol. Zevnějšek, i když po faceliftu přešel s dílčími kosmetickými změnami, přeci jen za sedm let existence zastaral. A soupeři (například Citroën C3 Picasso) už také měli co nabídnout. Bylo na čase přijít s něčím radikálním.

A Opel se do toho opřel takzvaně od podlahy. Na silnici nová Meriva jistě zaujme, už z dálky ji lze mezi jinými auty dobře rozpoznat. Masce dominuje chromovaná mřížka s vodorovnými lamelami a logem výrobce po vzoru svých větších sourozenců Astry a Insignie. Kapota motoru se přitom otvírá až v horní části, poměrně daleko od  chladiče. Velké světlomety kapkovitého tvaru se zařezávají hluboko do blatníků a evokují pohled na mnohem větší auto. Z boku ovšem subjektivně neladí vlna na spodní hraně bočního skla na druhých dveřích, ta určitě bude kontroverzním prvkem designu. Pohled na Merivu vypadá efektně i díky vodorovnému lesklému pásu v černé barvě, který je doplněný chromovanou lištou nad madlem na pátých dveřích. Plochu kufru rozčleňují ještě koncová světla, tvarově ladící s hranami zadního skla.

Hlavním tahákem německé značky jsou ale samozřejmě dveře s protisměrným otvíráním, které mají zlepšovat nastupování pasažérům na zadních sedadlech. Jejich konstrukce nemá být podle výrobce jen designovým lákadlem, mají především funkční, bezpečné (v minulosti byl tento systém hlavně v Německu zakázán), ale i lehce ovladatelné.

A opravdu, jak jsme měli možnost otestovat, nastupování je pohodlné a jednoduché. Otevírání je pro cestující nejdříve poněkud nezvyklé, ale po pár použití si cestující naučí, že se dveře otevírají dozadu. Dveře se ovládají velmi lehce, pro snadné nastupování se otevřou doširoka ve velikém, téměř pravém úhlu. Při rozjetí se automaticky zamknou. Jen při zavírání je nutné víc se natáhnout k velkému madlu dveří a také pro rodiny s dětmi, které například při ukládání svých ratolestí na zadní sedadla, kdy současně musí řadu věcí hledat v kufru, se bohužel více naběhají kolem doširoka otevřených dveří.

Sympaticky elegantně a kvalitně vypadá vnitřek vozu, který odkazuje na spojení s větší Astrou nebo Insignií, a to včetně sportovně vypadajících analogových ukazatelů či multifunkčního tříramenného volantu. Materiály jsou velmi solidně zpracovány a sladěny do jednotného celku.  Nějaké subjektivně rušící prvky by se asi našly. Z horní části palubní desky například vyčnívá zvláštně zakomponovaný displej navigace. Pro řadu řidičů muže být matoucí množství jednoúčelových tlačítek na středovém tunelu, minimálně tedy zpočátku, než objeví, k čemu slouží. Šikovným doplňkem nadstandardní výbavy byl vyhřívaný volant, který citelně zpříjemňuje cestovaní v chladu, když řidiče zebou ruce. Co je hlavní předností interiéru, to je především variabilita uspořádání sedadel na pojízdných lyžinách v předu i vzadu. Zadní sedala díky tomu můžou pohodlně posunovat a sklápět do podlahy. Obě krajní sedadla lze i po sklopení prostřední sedačky přisunout více k sobě, čímž se vytvoří širší prostor pro korpulentnější postavy. S krajními sedačkami v druhé řadě lze jednoduše a samostatně podle potřeby manipulovat stejně jako u sedadel řidiče či spolujezdce. Při sklopení všech zadních sedaček vznikne rovná podlaha a objem zavazadlového prostoru se navýší ze 400 až na 1500 litrů.

Testovaný automobil poháněl přeplňovaný naftový agregát o objemu 1,7 litru, který je nejslabším z naftových motorizací. Nejvyšší výkon 74 kW (100 koní) dodává při čtyřtisících otáčkách,  točivý moment dosahuje 260 Nm v rozmezí 1700 až 2550 otáček. Převody u testovaného modelu obsluhovala automatická šestistupňová převodovka.

Co se týká charakteristik této motorizace, či kombinace motoru a automatické převodovky, lze mluvit v řadě případů jako o problematickém spojení. Motor hlavně za studena dává o sobě do kabiny znát typicky naftovým zvukem, po zahřátí je úroveň hlučnosti lepší, ale pořád ve srovnání s jinými dieselovými agregáty konkurenčních značek je o dost vyšší.

Co se týká jízdních vlastností testovaného automobilu, předností nové Merivy je jistě dobře naladěný podvozek. Automobil sedí výtečně v zatáčkách, je stabilní a karoserie je znatelně tuhá. Na vozovce zvládnou kola podvozku množství děr i bez velkých komplikací. Na slušné úrovni cestování se podepisuje poměrně velký rozvor, ve městě přijde vhod zase velký rejd a rozumně odladěné posilované řízení. Brzdy jsou poměrně ostré s rychlým nástupem.

K mínusům ale patří omezená dynamika auta. Při jízdě převodovka řadí nahoru velmi obezřetně až pomalu, má snahu držet motor v nižších stupních i při poměrně vyšších otáčkách. Převodovka ale jinak řadila měkce, bez cukání. Při jízdě po městě by ale mohla volit i těžší převody, dlouho se nechá vytáčet než přeřadí na trojku a čtyřku. Odezva na plynový pedál je tedy rozvážná. Na obranu nutno říci, že žádný turboefekt se u motoru neobjevoval a plynule zabíral. Síla motoru se projevovala hlavně na dálnici, kde se podařilo při jízdě do kopců udržovat poměrně dlouho konstantní rychlost na šestku, když už by se dalo čekat, že automatika bude řadit dolu.

Silnou předností automobilu je dobrý výhled, na čem se podepisují vyšší pozice sedadel a dobře umístěná boční zpětná zrcátka. Jen směrem šikmo dozadu je pohled snížený. Potěší zajímavý vzhled ale především přijde vhod vnitřní variabilita s jednoduchostí přestavby interiéru z pětimístného vozu do dvoumístného stěhováku.

Související stránky

Související stránky

Vyhledat ohodnocený autobazar

Námi ohodnocené autobazary

další autobazary